Rozloučení

Měl to být článek plný radosti, humoru a vtípků mých nejbližších. Pro Vaše pobavení, pro Váš úsměv na tváři, pro zlepšení Vašeho dne a pro ulehčení každodenního spěchu a stresu. Osud tomu chtěl jinak a zase mě neušetřil. Neviním ho za to, díky němu si vždy uvědomím lidskou smrtelnost a pomíjivost života, vím, že je za tím víc, že mě to má posílit, obrnit do dalších dnů a naučit mě to vážit si i maličkostí v životě. Teď to sice kure*sky bolí, beru to jako zradu, jako bezpráví, které se nemělo stát, ne teď, ne tak brzy, mělo to být jinak. Stále jen nevěřícně kroutím hlavou, chci vrátit čas, chci "něco" udělat, bohužel na to "něco" je už pozdě, propásla jsem to. Chci se probudit z toho zlého snu a dostat ještě jednu šanci to napravit, nenechat to takhle, v tomhle stavu, nenechat to zajít tak daleko.

Jak řekl pan Werich: "Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci"

27. 10. 2016 zemřel člověk, díky němuž nesu své jméno, svou paličatost a svou lásku k Depeche Mode. Člověk, který mi byl tak blízký a přitom tak vzdálený, ne snad svou vzdáleností, ale bolestí a ublížením. Tyhle dvě věci a paličatost jako třešnička na dortu k tomu, nás od sebe dělily, jako neviditelná, velká díra, která se každým rokem prohlubovala. Zůstalo toho tolik nevyřčeno, neujasněno, nevyřízeno a zůstane to takhle už navždy. Proto bych chtěla tento článek věnovat právě Jemu a všem Vašim a mým nejbližším. Nenechte to zajít takhle daleko, odpusťte, dejte novou šanci, smiřte se s tím, jaký je ten, či onen, každý jsme nějaký, nikdo z nás není dokonalý. Zkuste i přes tu bolavou minulost zatnout zuby a jít dál, zkusit to znovu a třeba si i znovu nabít čumák, ale vědět, že jste to ještě zkusili, že jste to nenechali vyhnít, že jste tu šanci skutečně dali. Nebo můžete být stejný paličák jako já a pak toho litovat. Život máte ve svých rukou.

Jelikož už nemám tu možnost "něco" udělat, chtěla bych tímto článkem uzavřít tuto kapitolu a rozloučit se. Tati, děkuju Ti za to, jak jsi mě vychoval, jako paličáka sobě rovnému, odpouštím Ti všechny ty zlé věci, které jsme si řekli navzájem, mám Tě ráda a měla jsem Tě ráda, po celou dobu našich rozepří, vždycky budeš mým otcem. Věřím, že pokud jsme si to nestihli vyříkat na zemi, zbude nám spoustu času do nebe. Doufám, že nám tam na udobřenou pustí Depešáky. Děkuju, že jsem se díky Tobě a Mamuš mohla narodit, nosit tvé jméno a být tvá věrná kopie paličatosti a umanutosti. Nikdy na Tebe nezapomenu.

Jediný způsob, jak se teď mohu vyjadřovat je psaním (a posloucháním DM). Píšu všude a mám pocit, že si tím ulevuji od bolesti. Jednu takovou bolest jsem sepsala dnes na poště, kde se zastavil čas a člověk se mohl orientovat pouze dle zvuku informativní tabule a svého čísla na vylosovaném papírku (a taky dle kyselých obličejů lidí na poště). Na poště platí jedno pravidlo - čím víc lidí, tím míň  otevřených přepážek, které pošta vždy striktně dodržuje.

A slunce vyjde i přesto, že už jedna lidská bytost nebude moci spatřit jeho paprsky, zář nebo sílu tepla a energie, která z něj vychází. Celý svět funguje nadále, jakoby neměl čas se na chvilku zastavit a uctít Jeho památku. Vše jde dál. A duše strádá a krvácí bolestí všeho nevyřčeného. A všechno je najednou tak nicotně malé a natolik smrtelné, až bezvýznamné. Jako by bytí na tomto světě nemělo ani svou hodnotu nebo poslání. Jako bychom všichni byli jen ty paprsky slunce, které až po smrti nabudou na významu a poslání druhým lidem přinášet radost svým teplem a svitem. Budou tady navždy s námi, ať už živí nebo mrtví. Proto prosím, uctěte své nejbližší, řekněte jim, jak moc je máte rádi, zapalte si na jejich památku svíčku a vzpomínejte v dobrém. Nenechte nikoho umřít bez usmíření.

Sůl moře

Když udeří tragédie, vůbec nezáleží na tom, z které země a kultury jste či jaký je váš společenský status. Všichni lidé na palubě lodi Wilhelm Gustloff bojovali za jedinou věc.

Chtěli přežít.

Zkáza Titaniku je patrně nejslavnější lodní katastrofou, vzhledem k počtu obětí ale zaujímá až sedmé místo v dějinách námořních neštěstí. Tím zdaleka největším bylo potopení parníku Wilhelm Gustloff v roce 1945, kterým se nechala Ruta Sepetysová inspirovat k sepsání románu Sůl moře.

Kniha pojednává o čtyřech mladých lidech, které svede válka dohromady na cestě za záchranou a vidinou bezpečí v lodi W. Gustloff. Každý z nich pochází odjinud, každý si prožil něco jiného a každý má svá tajemství. Společnou mají pouze touhu po svobodě a naději na lepší zítřky.

Loď W. Gustloff měla kapacitu 1 463 pasažérů, skutečně se na lodi plavilo celkem 10 573 osob, z nichž více než 9 000 zemřelo při potopení lodi na podchlazení. Pro větší představivost přikládám video o této události.

Ruta umí psát velmi čtivou formou, takže se nemusíte bát, že je to náročný historický román, který sotva rozlousknete, právě naopak. Děj má spád, vše do sebe hezky zapadá, a Vám nezbývá než lapat po dechu a v mezičase si odskočit pro další šálek kávy (a kapesníky).

Oceňuji, že je kniha psaná z pohledu jednotlivých postav, což čtenáři pomáhá lépe se vcítit do konkrétní situace a "vidět" charaktery, reakce a jednání jednotlivých postav. Což je v krizových situacích velmi zajímavý pohled na to, jak někteří lidé jednají, když jim "jde o krk". Líbilo se mi vykreslení charakterů jednotlivých postav, jejich odlišnosti a přitom společná vlastnost, kterou byla nejen touha po svobodě, ale také snaha přežít i za cenu velkého utrpení, kterou byla válka.

Po přečtení knihy se Vás budou jímat myšlenky ve stylu: proč muselo tolik lidí zemřít a kvůli čemu? Kvůli touze po moci a snaze ovládnout celý svět? I za cenu toho, že zemře takové množství lidí, tak odporným způsobem jako byly koncentrační tábory nebo gulagy? I když je to minulost, neznamená to, že by se na takové události mělo zapomínat. A o to se Ruta ve svých knihách snaží. Nezapomenout a nezametat tyto události pod koberec a dělat, že se nestaly nebo tvrdit, že je to dávno. Co znamená dávno? 

Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat holkám z Megaknih, které byly tak hodné a poslaly mi tenhle skvost:-) od Ruty. Tahle kniha je must have a měl by si jí přečíst každý. I přesto, že je psaná lehkou formou, líčí krutost druhé světové války, která by neměla zůstat bez povšimnutí.

Pokud chcete někomu udělat radost a doplnit mu tak knihovničku o další skvost, tohle je ideální volba. A třeba Vás zaujmou i ostatní knihy od Ruty.

Playground

"Nesmíme se času bát, říkala si v duchu. Musíme ho milovat, objímat ho. Je to právě běh času, co potvrzuje, že žijeme. Dokud stárneme, je v nás opravdový život. Čas nás nezavádí blíž k smrti - čas nás od smrti drží dál."

Tahle recenze je pro mně vskutku oříšek, ne proto, že by kniha nebyla dobrá, ale ona byla sakra dobrá! Přiznám se, že prvních šedesát stránek jsem měla trošku obavy, co z toho vzejde, ale opak byl pravdou. Děj nabral spád a já nemohla ani mrknout, napít se, zajít se vyčůrat nebo upéct štrůdl (který jsem pak zdárně upekla, s knížkou před troubou). 

Vůbec jsem se od ní nemohla odtrhnout, stále se něco "dělo", nedokázala jsem uvěřit tomu, že mě může kniha pohltit a obmotat si mě kolem svých stránek takovým způsobem, jako to dokázala tato kniha od Larse Keplera (pod pseudonymem je to manželská dvojice, která umí sakra dobře psát). Abych ještě vystihla své emoce u této knihy, otáčíte stránky takovou rychlostí, s takovými nervy (a já měla nervy jako špagáty, už jsem nevěděla, jak si sednout/lehnout) a pohlcením, že ani nevnímáte čas a realitu kolem sebe, chcete vědět jak to dopadne (i za cenu trošku spáleného štrůdlu). Spánek? To u této knihy nehrozí, věřte mi, že nepůjdete spát do doby, dokud to nepřečtete, to Vám zaručuji.

A o čempak je tato kniha?

Už samotná obálka ve Vás vyvolává jisté emoce, které pak ještě samotný příběh knihy umocní (u mně bylo umocněno přímou úměrou ke spálenému štrůdlu).

Kniha pojednává o ženě jménem Jasmin Pascalová-Andersonová, která má hodnost poručíka švédské armády. Během mise NATO se ocitne v boji a přijde o dva ze svých mužů a sama je těžce zraněna. Na celou minutu a čtyřicet vteřin se jí zastaví srdce a ona se ocitá v přístavním městě, které představuje přechod mezi životem a smrtí. Po probuzení líčí své zážitky z města, krutý systém a nespravedlnost, která tam panuje. Sama je z toho zmatená a rozrušená, odejde z armády a začne se léčit z posttraumatického stresového syndromu.

Po tom, co si dá život opět do pořádku a začne pracovat jako sekretářka, se jí stane autonehoda, při které zemře její matka a její syn je vážně zraněn. Opět se ocitá v přístavním městě, které je plné násilí a krutosti, seznámí se tam s mužem, který jí pomůže dostat se zpátky do života a díky kterému se dozví více o tomto světě. Když se vrátí, je ještě více zmatenější než byla předtím. V momentě, kdy se dozví, že musí jejího teprve pětiletého syna operovat a zastavit mu na několik minut srdce, ví, že ho v tom nemůže nechat samotného. Přístav je příliš nebezpečné místo pro tak malého chlapce, a nejnebezpečnější je hřiště... Navrátí se oba zpátky do života nebo budou navždy uzavřeni ve světě mezi životem a smrtí? Nechte se překvapit.

Při čtení a po přečtení Vám půjde mráz po zádech, budete žasnout nad fantazií autorů, propracovaností knihy do nejmenšího detailu, jako byste tam s Jasmin a jejím synem skutečně byli (viz moje nervy jako špagáty). Napsat knihu, u které si samými nervy ještě více koušete nehty (což je mimochodem můj příšerný a dlouhotrvající zlozvyk, fujtajbl), spořádáte ještě více kyselých pásků, vypijete daleko více kafe a naučíte trpělivosti svému močovému měchýři, jo, tohle za to stojí.

Eda (tvář tohoto blogu=made by Ikea) se trošku zlobí a žárlí, že jsem skoro celou sobotu prožila s touto autorskou dvojicí a ne s ním. Jdu to žehlit (třeba tím štrůdlem, který je mimochodem epesní). A Vám přeju krásnou neděli a počteníčko!

Za recenzní výtisk bych chtěla poděkovat e-shopu dobré knihy, kde si mimochodem můžete zakoupit tuhle i spoooustu dalších knih, které jsou za hubičku. Takže pokud hledáte ideálního parťáka na podzim, mrkněte a určitě neprohloupíte ;-)

Vše, co jsme si nikdy neřekli

"Lidi si na tebe udělají názor, ještě než tě vůbec poznají."

Jaké to je, být prostřední dítě na kterém si jeho rodiče plní své nedosažené sny? Jaké to je, když samo už neví, co vlastně chce a čeho všeho je schopné? Jaké to je, když je pohlcena veškerá pozornost tomuto dítěti, které je při tom tolik osamělé? Jaké to asi je pro ostatní členy rodiny, kteří jsou přehlížení? To vše a mnohem více se dozvíte v této knize.

Kniha pojednává o rodině, která se vyrovnává se smrtí svého prostředního dítěte, do kterého jeho rodiče vkládali své nenaplněné sny a touhy. 

Příběh matky, vyrůstající jenom s matkou, jejíž hodnoty závisí hlavně na tom, zda má žena manžela a umí vařit. Ta však chce pravý opak a jejím snem je stát se lékařkou a jít proti proudu své matky. Otec, generace prvních čínských přistěhovalců v Americe, neschopný zapadnout, odsuzovaný posměchy ostatních kvůli své rase. Jeho přáním je zapadnout a se všemi dobře vycházet.

Všechny tyto nenaplněné touhy rodičů se zrcadlí do jejich prostřední dcery Lydie, která nechce nic jiného, než se rodičům zavděčit. A tak se snaží, co jí síly stačí a nároky rodičů se postupně navyšují, což pochopitelně musí někde vyústit...

Jejich první syn a nejmladší dcera jsou zcela přehlížení, jelikož jsou neplánovanými dětmi a zmařenými pokusy jejich matky o vystudování medicíny.

Lydii je jedinou oporou její bratr, který však odchází na vysokou a to znamená, že její jediná opora se zanedlouho vytratí. Jediný, kdo si v rodině zachovává zdravý rozum je nejmladší dcera Hannah, která je však ještě příliš malá na to, aby mohla sdělit svůj názor.

Po smrti Lydie hledají viníka, někoho, kdo jí to mohl provést, kdo jí vylákal, ublížil, vždyť byla tak šťastná! Byla? Co když na tom mají každý svůj podíl viny?

V knize je pohled do duší všech jeho členů, což Vám perfektně vykreslí jednotlivé postavy a vy se tak dokážete snadno do každé z nich vcítit a pochopit. Ne vždy je nejlepší řešení tlačit na pilu a snažit se tak dosáhnout svého a myslet při tom na to, že chcete pro druhého to nejlepší. Co je dobré pro Vás, nemusí být dobré pro druhé. Tato kniha je toho důkazem.

Jak moc ublížíte člověku, když do něj budete zrcadlit své sny? Jak moc ho ovládnete a zmatete natolik, že už nebude vědět, co vlastně chce on sám? Tak moc, že z něj uděláte loutku svých snů a tužeb, bez vlastního názoru, zdravého rozumu a lidských potřeb.

Tahle kniha Vás nenechá chladnými a zůstane Vám po ní jizva na srdci i na duši.