Průvodce smrtelníka

"Na konci života si málokdo na něco hraje, už není proč. A najednou se potkává člověk s člověkem, bez masky, bez nálepek. Náhle se objevuje něco hluboce lidského, rozměr, na kterém roste nemocný i ti jeho nejbližší a vlastně i všichni, kteří se na chvíli stanou součástí jeho příběhu."

Většina z nás se již se smrtí setkala. Prožila smutek ze ztráty, smíření, odpuštění a nutnost jít životem dál i přesto, že některé věci zůstaly nevyjasněny, nevyřčeny a navždy pohřbeny s milovanou osobou. A budou vůbec někdy vyjasněny? Proč nám až střet se smrtí otevře oči a donutí nás uvědomit si, co je v životě vlastně důležité? Proč se nám dostane odvahy omluvit se a odpustit až při setkání s "ní"?

Ondřej Nezbeda si skutečně zasloužil Magnesiu literu, protože sepsat knihu s takovým tématem není lehký úděl a o to víc ho obdivuji s jakou lehkostí o tomto tématu píše, promlouvá ke čtenáři a jak snadno se můžete jako čtenář ztotožnit s příběhy jiných lidí. A jak moc Vás tyto příběhy chytnou za srdce a naprosto rozdrásají i ten poslední kousek Vašeho drsného já, které se přece nerozbrečí. Zase. A znovu.

Věděla jsem, že to bude smutné, že to bude něco jiného, než jsem doposud četla, nicméně to předčilo moje očekávání a natrhlo to ostatním knihám solidně zadek. A to nejen tím, že je to téma každého z nás a že bychom i o tyto knihy měli projevovat zájem, ale hlavně tím, že něco takového čeká i nás samotné, dříve nebo později. Tak proč je tohle téma tabu?

Kniha je rozdělena do několika kapitol, ať už od samotného setkání autora se smrtí, umírání v Čechách, mluvení o smrti, o bolesti, o umírání dětí, o Alzheimeru, dobré smrti a samotném truchlení a pohřbu. Věřím, že ne všichni budou schopni si o těchto věcech číst (věřte mi, že i pro mě to byla fuška), nicméně je to skutečně výborně zpracovaná kniha, která si zaslouží pozornost každého z nás. Je plná informací, které jsou podány nenucenou formou, prokázanou statisticky a hlavně laicky. Najdete v ní spousty životních osudů lidí, kteří i přes onu bolest, nespravedlnost osudu a svého brzkého odchodu sdělili svůj příběh a odpověděli na několik otázek autora. A já jim za to děkuji.

Je zajímavé nad kolika věcmi se člověk po přečtení knihy zamýšlí a jak moc ho to svádí k úvahám nad jeho životem samotným. Dovedeme se skutečně odpoutat od toho strachu ze smrti a otevřeně o ní mluvit? Nebo nás až samotná interakce se smrtí donutí postavit se tomu čelem? Proč nám až konec života odhalí naše skutečné já? Proč nám to všechno dojde až u samotného konce naší kapitoly? To vše a mnohem víc najdete v této knize.

Za knihu bych chtěla poděkovat Hanči z Megaknih, která mi umožnila si tuto knihu přečíst a získat tak nový pohled na věc. A důvod ke koupi dalších kapesníků.

Název knihy: Průvodce smrtelníka

Autor: Ondřej Nezbeda

Nakladatelství: Paseka

Rok vydání: 2016

#Praha v Brně

To víte, že jsem vyrazila do Brna!

Nejen na ty dobré nanuky, Pálavu a gin s tonicem, ale i za Aduší (to nejlepší na konec). Klasicky jsme prošly kdeco, v nohách 567467753213 km, ale plán byl splněn. Chválím organizaci Adušína, který opět nezklamal a měl vše sepsáno a naplánováno (jeden z nás musí být ten plánovač, jinak by to krachlo) :-)

Dorazila jsem v sobotu jako na koni Studentem a už jsme si to štrádovaly do bistra Franz, kde jsme si daly limošku a jako hlavní chod byl bulgur s falafel. Přiznám se, že s cizrnou (a zdravou stravou) nejsem velký kámoš, ale tohle bylo fakt dobré a asi i zdravé (asi určitě). Jo a navíc fotogenické jídlo, posuďte sami.

Potom jsem šla čeknout bydlení Adušína a zase jsme vyrazily do světa. Počasí jsme měly na objednávku přes stránku www.adelkajetennejlepsiplanovacamilovnikhummusu.cz, vřele doporučuji. Naší další zastávkou byla vila Tugendhat, cestou necestou jsme obdivovaly kdejakou budovu, protože Brno je fakt krásný a chtěly bychom bydlet tady nebo tady a nebo tadyyy. U vily Tugenhat jsme si prošly zahradu (rozuměj, interiér vily je rezervován na 3 měsíce dopředu), omrkly výhled, stalkovaly vnitřek vily a vyrazily na špacír.

Následovala kavárna Mymika, kde měli mimochodem ten nejhezčí interiér a knihovnu (jo, tu jsem vyfotila ze všech možných stran). Jo a projevily jsme uměleckého ducha a něco si i namalovaly. Já dílo žáka základní školy, Adélka abstraktního umělce. Nicméně to bylo super a doporučuji tam zajít, člověk si u toho malování (počítá se ta moje kresba ještě do malování?) tak nějak "odfrkne", vypne a načerpá nové síly. To mě přivedlo na myšlenku přihlásit se do nějakého kurzu malování (a to i kdybych tam měla jen tak patlat ty svoje plameňáky!).

Další zastávkou byl hrad Špilberk, kde se člověk pokochá krásou a výhledem na celé Brno. A taky si musí vyšlapat ten kopec nahoru. Ale za ten výhled to stojí. Navíc si pak můžete naložit víc dortíků.

No a po takovém výšlapu bylo potřeba doplnit palivo. Co třeba vínečkem a levandulovým"chezekakem"? V melounovém cukru umí. Budou se Vám dělat boule za ušima. Fakt. No a večer byl v jasných barvách ginu s tonikem. Nezůstalo u jednoho. A cestu domů jsme zakončily debatou o zralosti avokáda. Taková ta klasika, když se s někým znáte 10 let.



Neděle byla ve znamení snídaňo-oběda v Brunches, kde měly ty nejvíc dobroučké lívance na které stálo za to si počkat a vychutnat si je se slaninkou, avokádem, vajíčkem a javorovým sirupem. Pokud vyrazíte do Brna, tak sem prostě musíte. Ale nezapomeňte si udělat rezervaci, bez té si ty lívance asi nedáte :-(

V neděli bylo počasí jako na houpačce, takže naše cesta na Veveří parníkem nevyšla, ale i přesto jsme
si to udělaly pěkné a šly do muzea moderního umění. Vstup je zdarma a je to ideální varianta pokud Vám prší a nemáte se kde schovat. Navíc je to vskutku originální a některé dílka jsem si musela zdokumentovat a podělit se o ně s Vámi. Aneb fantazii a kreativitě se meze nekladou. Do čtvrtého patra musíte, věřte mi, že nebudete litovat.

Další zastávkou v tomhle nečase byla kavárna Tungsram, kde jsme si daly domací nakládaný
hermelín a rajčatovou polívku (ta byla mimochodem best of, kousky rajčat a výborně dochucená). Navíc obsluha byla velice příjemná, taková hipsterská pohoda s retro interiérem a starým jukeboxem.

A teď začíná to pravé ořechové, protože jsme s Aduší vyrazily mrknout na hvězdárnu a planetárium a já někde cestou ztratila krytku objektivu. Vysvětlí mi někdo, proč k tomu nedělají šňůrku, abych to nemusela furt hlídat a věnovat se smysluplnějším věcem???????????????????

Po mém rozčílení ze ztracené krytky a ze zakoupení nové, která z nepochopitelných důvodů stojí asi 400,- jsem rezignovala a šly jsme si dát s Adu nanuk od Praha v Brně. A jak to tak bývá, když si dáte nanuk nebo si nevezmete deštník, začne pršet a foukat vítr jako o závod. Nanuk jsme snědly, trošku se klepaly zimou (možná proto ta rýma teď?) a vyrazily do obchodu pro večeři, která byla klasicky složená ze sýru, oliv a bagetky. Naše výletové jídlo se stále drží na první příčce.

Nedělní večer byl ve znamení Baru, který neexistuje. Tam jsem se cítila jako největší mafiózo z okolí, pochutnala jsem si na originálním drinku dle názvu divadelní hry, kochala se prostředím a nevěřícně kroutila hlavou nad kombinací některých drinků. Jakože koriandr, žloutek a worcestrová omáčka? Kdoví, jak by to chutnalo a hlavně jak by to dopadlo. No a pak domů, protože nejsme z rodiny Rothschildů.

Pondělí bylo na pohodu, včetně smiřování se s tím, že už příští týden volno nebude a že by to takhle mohlo být pořád?

P.S.: fakt by mě zajímalo, kde jsem tu krytku nechala.

Francouzská jízda

Nový název knihy dle Lonely Flamingo je "Lehké ženy sobě"

Tak tohle byl přešlap s hezkou obálkou a s příběhem naprosto o ničem jako třešničkou na dortu. Obálka slibuje čtivý roadtrip o cestování po Francii, ale kde ho hledat?

Věděla jsem, že je to čtení spíše pro mladší ročníky, přesto jsem to chtěla zkusit jako takovou oddechovku. Bohužel opak byl pravdou a jestli je tohle čtení pro mládež, tak je upřímně lituji.

Nevěřila bych, jak moc se může kniha zvrhnout do takových rozměrů, jako byla tato kniha. Hlavní hrdinka jako lehká ženština, která se prodá všem a vlastně za cokoli. Třeba i za kabát.

Ivana jako hlavní postava v této grotesce, si splní sen (díky své matce) a dostane se na filozofickou fakultu. Poté vycestuje do Francie, kde si užívá kde může a hlavně s kým může, velké zázraky se nedějí. Získá zkušenosti o kterých se jí (ani nám) nikdy nezdálo a pokračuje dál ve svém naříkání a stopování. Show může začít.

Jednotlivé pasáže jsou naprosto nesmyslné, bez jádra věci, pointy, neustále se opakující "věty" o délce dvou slov? A pokud Vám bude připadat divné, že se neustále zmiňuje o své sukni, tak nebojte, na stránce 180 už Vám to tak divné připadat nebude. Protože už nebudete mít ani sílu se nad tím pozastavovat. Prostě otupíte.

Anotace slibuje niternou zpověď dospívající dívky, která hledá samu sebe. Vskutku by mě zajímalo, jestli se hledá někde v posteli těch cizinců nebo na cestě stopem u Araba, Marca, Jakuba, prodavače??? Opravdu je tohle hledání sama sebe? A nebo její neustálé zoufání nad každou prkotinou? Nemáte ani šanci se začíst, protože nic se nerozvíjí, ani děj, ani věty a samotná postava stagnuje v náručí cizích mužů.

Myslím, že anotace by v mém podání zněla nějak takto: Ivana, její sukně, velké divy, postel, stopování, postel, Francie. A hlavně cigarety, aby byla víc cool.

Takhle si knihu pro mládež skutečně nepředstavuji a znovu všechny lituji, že s touto knihou trávili svůj drahocenný čas! Paní autorka by se měla držet spíše knih pro děti. I když po přečtení této pecky si nejsem jistá už ničím.

Jediné, co mohu vyzdvihnout je obálka, která mě nalákala a díky které si dám příště většího majzla ve výběru knihy.

P.S.: raději se nebudu pozastavovat nad tím, v jakém rozpoložení autorka tuto knihu psala.

__________________________________________________________________________________________________________________________________

Název: Francouzská jízda

Autor: Ivana Peroutková

Nakladatelství: cooboo

Žánr: Knihy pro mládež