neděle 19. února 2017

Proč jsem blázen?

Vždyť vy víte, jak to je.
Začalo to nevinným sbíráním propisek, kabelek, náušnic, knih, plameňáků, rtěnek, hrnečků, řekla jsem nevinným? Haha.

Vše musí mít svůj plán (až na cestování s Adou, tam se nechávám překvapit), svou kategorii a vše musí mít svou logiku, vlastně mojí logiku

Nedej bože, že je nějaká kniha v knihovně špatně seřazená. Představa, že si řadím knihy podle barvy je pro mě naprosto skličující a nepochopitelná. Jakou to má logiku? Není v tom vůbec řád.

Když zesiluji nebo zeslabuji televizi, potřebuju, aby to bylo zeslabeno/zesíleno na sudé číslo. Neptejte se mě proč. Jsem malý autista s duší plameňáka.

Sbírám hrníčky, čím menší a roztomilejší, tím líp pro mě (pro mou peněženku ne).

Jela jsem pro bílý stůl do Ikea. A víte proč? To abych měla na focení pěkný podklad a poklad! Mimochodem víte o tom, kde se nejlépe testuje Váš partnerský vztah? No přece v Ikea! Když vydržíte Ikeu, tak vydržíte cokoli. Jsem tak ráda, že jsem tam jela sama a mohla se bavit.

Plameňáci. Ani nevím, kdy to začalo, jednou se to zvrtlo a já zjistila, že mám ve skříni několik kousků a ani nevím, jak se mi tam dostaly. Nebo vím?

Jahoda. Když jsem se stěhovala do Prahy, vezla jsem sebou plyšovou jahodu (z Ikei, jaká náhodička), jen tak na památku a vzpomínku na Ostravu. Od té doby s ní spím a nejsem schopná se jí vzdát. Nebyla by od věci návštěva psychologa?

Infantilní věci. Ťuťuňuňu věci, které nepotřebuju, ale jsou tak rozkošné. 

Propisky. Mám jich doma balík. Různé, všelijaké, některé už asi nepíšou, ale jsou moje.

Sušák na prádlo. Níkdy není uklizený, vždy je na něm prádlo, které nejsem schopná uklidit. Je to už tradice.

Žehlička. Co to je? Vždyť to není moc skrčené. Cože, on existuje sprej na vyžehlení rukou?

Kávovar Nespresso. Miluju a maluju. Nejvíc, nejlepší investice do něčeho tak mňamozního. Ještě toho Clooneho k tomu a byla bych spokojená.

Odkapávač. Dává se tam nádobí ne? To se tam ještě vleze. Stavím pyramidu umytého nádobí. 

Plocha na PC. Vše musí mít své místo a svou složku. Bordel na ploše nesnáším.

Excel. Ač byste to do mě možná neřekli, mám ráda Excel a ráda tvořím nové věci, které ulehčují lidem jejich každodenní práci. A navíc v něm denodenně funguju.

Spaní. V první fázi si lehnu na levý bok a když už jsem fakt grogy, tak se přetáčím na pravý. Ten je můj finální. Pak už o ničem nevím. Jen ráno v zrcadle je to horší.

Víkend. Můžu vyspávat do kolika se mi bude chtít, takže vstanu v sedum?

Praní prádla. Prací den je vždy sobota, o tom žádná.

Kafe, knihy a snídaně zmiňovat nemusím co? 

neděle 12. února 2017

Veronika, tak mě pojmenovali..Škoda, že ne Plameňák.

Narozena 13. v pátek, velká mračna, dům na spadnutí, milovnice bouřek a duhy. S jizvou na pravé ruce, asi pro štěstí. Se znamínkem v pupíku, myšími blond vlasy a dlouhými prsty na rukou..Měla jsem být klavíristkou..Nebo zlodějem? Ještě jsem se nerozhodla. Od mala velká potápka a milovnice vody, delfín hadra. Jednou toho Michaela Phelpse trumfnu. Sakra, on je fešák! Na základní škole neustálý kecálista, lidový vypravěč, poznámky za vyrušování v hodinách, neustálé bavení...Milovník kyselých pásků, dodnes. Neustále žiznivá=učůraná (a možná i vyčůraná), hektolitry vody sem!

Sladké snídaně, kafe a roztomilé serepetičky mě drží naživu. Do kategorie závislostí spadají knihy, plameňáci a kancelářské potřeby. Propisky, bločky a barevné lepíky sem. Čím víc, tím líp. 

Mým největší parťákem v životě je Ada, která se mnou drží za jeden provaz už od základky, kde jsem od ní opisovala domácí úkoly (díky Adu!). Mám štěstí, že nám naše kamarádství drží už tak dlouhou dobu a hlavně, že si máme stále co říct. A to i přesto, že jsme od sebe zhruba 200 km (nemám dobrý odhad, kolik je to do Brna?). Tím, že se známe už tak dlouho, tak máme vlastní fórečky, vtípky a není výletu na kterém by se něco nestalo, viď Adu? Mám Tě ráda.

Samozřejmě nesmím zapomenout na svou rodinu, která je tvořena těmi nejlepšími z nejlepších. A hlavně Poláčky. Ty bych za nic na světě nevyměnila. A jestli je místo, kde bych chtěla žít a zestárnout, je to právě Rybí. Chalupa, mé dětství, rádio Čas, dědys a jeho terén, zmrzlina z Mošnova, Libotín, odpolední dřímka, mošt, švestky, sekání trávy, opekání buřtů, Olda a dědovo stopadesáté kafe. Jestli má někdo ty nejlepší prarodiče, tak jsem to právě já. Přála bych si mít tolik elánu ve stáří, jako mají oni! Já Vás prostě Žeru.

Jak šel čas, tak jsem zjistila, že herecká kariéra asi nevyjde (pěvecká to samé), plavec asi taky není to pravé, tak jsem skončila jako introvertní analytik v korporátu. 

Vlastně jsem spokojená. A kdybych mohla číst v práci knihy, tak budu ten nejšťastnější plameňák na světě! Třeba někdy.

Váš narcis V.

Míša sympaťák (Michael Phelps)

středa 8. února 2017

Diamantová holubice

Dle anotace to měl být "Australský krimiromán až na dřeň", otázkou zůstává, kde tu dřeň hledat? Jestli tohle byl krimiromán, tak nevím, jestli se dá brát za krimi posledních 20-30 stránek? Asi jo. Ale co těch zbylých 300? 

O čem je kniha?

Životem zcestovalá Emily se navrací do domorodého kmene ve kterém vyrůstala, aby zase našla samu sebe. Během jejího pobytu je zabit vůdce kmene. Vše nasvědčuje tomu, že je vinen jistý blázen Blakie, který záhy zmizí. Policie je v tomto ohledu marná a není schopná ho dohledat a snaží se případ držet pod pokličkou a nejlépe jej uzavřít. Naše hlavní hrdinka se však nevzdává a pokouší se na smrt domorodého vůdce přijít zuby nehty. I kdyby to mělo stát něčí život. Na povrch vyplavou jisté okolnosti a vše se začne rozostřovat a podoba smrti vůdce nabude jasných barev.

V knize je také barvitě popsán život v těchto domorodých kmenech. Jak moc musí tito lidé bojovat, aby jim ještě kousek jejich půdy vůbec zůstal? A aby jejich komunita nebyla úplně rozprášena na prach všemi bělochy?

Jak se mi líbila/nelíbila?

Nelíbila. Bohužel, kniha pro mě byla něčím zdlouhavým a naprosto nesmyslným. Na 300 stranách se neustále řešilo něco, co pro mě nemělo vůbec žádný význam (ani pro hlavní hrdinku), pořád jsem si říkala, "tak kdy už to začne"? Měla jsem z toho pocit, že autor knihy musí popsat všech 328 stran, ani o stránku méně! V tomhle případě převažovala kvantita nad kvalitou.

Přitom kdyby kniha měla o polovinu stránek méně, bylo by to k užitku. Takhle jste pročítali 300 stran omáčky a k jádru věci jste se dostali až v závěru nějakých 30-ti stran (možná ani to ne).

Chápu, že je těžké v dnešní době napsat něco, co tu ještě nebylo a upoutat tak čtenáře, ovšem v tomhle případě by snad bylo lepší nenapsat nic. Je to jako vařit vodu z něčeho, co už dávno uvařeno bylo. Takový záchvěv a snaha vystrašit čtenáře obálkou knihy, ale "skutek utek".

Komu bych knihu doporučila?

Pokud nemáte velká očekávání a chcete se dozvědět něco o domorodých kmenech, které se skutečně v Austrálii vyskytují, sáhněte po této knize. Ale neslibuji Vám, že z toho nebudete mít guláš stejně jako já. Oceňuji tématiku domorodých kmenů, doposud jsem žádnou knihu o domorodcích nečetla, takže to pro mě bylo celkem zpestřením.

_________________________________________________________________________________________________________________________________
Autor: Adrian Hyland 
Žánr: Detektivka
Vydáno: 2017
Nakladatelství: JOTA