Rozloučení

Měl to být článek plný radosti, humoru a vtípků mých nejbližších. Pro Vaše pobavení, pro Váš úsměv na tváři, pro zlepšení Vašeho dne a pro ulehčení každodenního spěchu a stresu. Osud tomu chtěl jinak a zase mě neušetřil. Neviním ho za to, díky němu si vždy uvědomím lidskou smrtelnost a pomíjivost života, vím, že je za tím víc, že mě to má posílit, obrnit do dalších dnů a naučit mě to vážit si i maličkostí v životě. Teď to sice kure*sky bolí, beru to jako zradu, jako bezpráví, které se nemělo stát, ne teď, ne tak brzy, mělo to být jinak. Stále jen nevěřícně kroutím hlavou, chci vrátit čas, chci "něco" udělat, bohužel na to "něco" je už pozdě, propásla jsem to. Chci se probudit z toho zlého snu a dostat ještě jednu šanci to napravit, nenechat to takhle, v tomhle stavu, nenechat to zajít tak daleko.

Jak řekl pan Werich: "Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dny, kdy to bude daleko horší. Budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci"

27. 10. 2016 zemřel člověk, díky němuž nesu své jméno, svou paličatost a svou lásku k Depeche Mode. Člověk, který mi byl tak blízký a přitom tak vzdálený, ne snad svou vzdáleností, ale bolestí a ublížením. Tyhle dvě věci a paličatost jako třešnička na dortu k tomu, nás od sebe dělily, jako neviditelná, velká díra, která se každým rokem prohlubovala. Zůstalo toho tolik nevyřčeno, neujasněno, nevyřízeno a zůstane to takhle už navždy. Proto bych chtěla tento článek věnovat právě Jemu a všem Vašim a mým nejbližším. Nenechte to zajít takhle daleko, odpusťte, dejte novou šanci, smiřte se s tím, jaký je ten, či onen, každý jsme nějaký, nikdo z nás není dokonalý. Zkuste i přes tu bolavou minulost zatnout zuby a jít dál, zkusit to znovu a třeba si i znovu nabít čumák, ale vědět, že jste to ještě zkusili, že jste to nenechali vyhnít, že jste tu šanci skutečně dali. Nebo můžete být stejný paličák jako já a pak toho litovat. Život máte ve svých rukou.

Jelikož už nemám tu možnost "něco" udělat, chtěla bych tímto článkem uzavřít tuto kapitolu a rozloučit se. Tati, děkuju Ti za to, jak jsi mě vychoval, jako paličáka sobě rovnému, odpouštím Ti všechny ty zlé věci, které jsme si řekli navzájem, mám Tě ráda a měla jsem Tě ráda, po celou dobu našich rozepří, vždycky budeš mým otcem. Věřím, že pokud jsme si to nestihli vyříkat na zemi, zbude nám spoustu času do nebe. Doufám, že nám tam na udobřenou pustí Depešáky. Děkuju, že jsem se díky Tobě a Mamuš mohla narodit, nosit tvé jméno a být tvá věrná kopie paličatosti a umanutosti. Nikdy na Tebe nezapomenu.

Jediný způsob, jak se teď mohu vyjadřovat je psaním (a posloucháním DM). Píšu všude a mám pocit, že si tím ulevuji od bolesti. Jednu takovou bolest jsem sepsala dnes na poště, kde se zastavil čas a člověk se mohl orientovat pouze dle zvuku informativní tabule a svého čísla na vylosovaném papírku (a taky dle kyselých obličejů lidí na poště). Na poště platí jedno pravidlo - čím víc lidí, tím míň  otevřených přepážek, které pošta vždy striktně dodržuje.

A slunce vyjde i přesto, že už jedna lidská bytost nebude moci spatřit jeho paprsky, zář nebo sílu tepla a energie, která z něj vychází. Celý svět funguje nadále, jakoby neměl čas se na chvilku zastavit a uctít Jeho památku. Vše jde dál. A duše strádá a krvácí bolestí všeho nevyřčeného. A všechno je najednou tak nicotně malé a natolik smrtelné, až bezvýznamné. Jako by bytí na tomto světě nemělo ani svou hodnotu nebo poslání. Jako bychom všichni byli jen ty paprsky slunce, které až po smrti nabudou na významu a poslání druhým lidem přinášet radost svým teplem a svitem. Budou tady navždy s námi, ať už živí nebo mrtví. Proto prosím, uctěte své nejbližší, řekněte jim, jak moc je máte rádi, zapalte si na jejich památku svíčku a vzpomínejte v dobrém. Nenechte nikoho umřít bez usmíření.