sobota 9. února 2019

Ach ty skupinky

Bude to už rok. O tom, jak jsem toho moc nepřečetla, nevyhledávala nové kousky knih a nelibovala si v příspěvcích na Instagramu dnes ale mluvit nechci.

Znáš to, rýmička, ani kafe ti nechutná, respektive necítíš jeho chuť a najednou ti vytane na mysl jedna věc, která už Tě žere nějakou dobu a máš potřebu to někam hodit, někde to nechat, někam to napsat, vytesat do kamene, polít benzínem a utéct někam na kopec a koukat jak to hoří. A že to bude dobře hořet.

Dnešní téma bude mít název Skupinky. Ty holčičí. Ty, kterým tolik let nerozumím. Ty, do kterých nejsem schopná nikdy zapadnout, jedině s velkým sebezapřením a poté velkou bolestí hlavy. Ty, ve kterých se ztrácím a připadám si tak malinká, že radši ani nemluvím. Jen to přežít, vydržet. Měla bych? Nebo ne?

A teď si představ, že jsi měsíc v nové práce a je to jako návrat na střední školu, kde se holky scházely na chodbách, aby probraly tu a nebo tu a nebo radši tu? Je divná? Co to s ní je? A co to má na sobě?
Tohle jako dělaný k mému tématu.
Kuchyňka je to nejlepší místo na drby!

První týdny sedíš a snažíš se rozkoukat, najít někoho s kým budeš moct čas od času na kafe, prohodit pár slov, spřízněná duše víš co. A najednou přijde den D, kdy tě partička 6 holek vezme na oběd. Co se ti v tu chvíli začne honit hlavou? A když s nimi jdeš řekněme po 10.? Jsi to ještě pořád ty? Nebo už máš úplně vymytý mozek?

První oběd je nejhorší. Věř mi. Pokud nejsi extrovert a máš kolem sebe lidi, kteří se nezastaví, tak tě prostě přejedou jako parní válec. A budeš pro ně jen ta přejetá šedá myš. Další oběd už se oprostíš, ten další už ani nevíš, že jsi s nimi na obědě. Ovšem jsi to pořád ty? Co jsi ochoten obětovat, aby ses někomu zalíbil v novém zaměstnání?

To dilema, věčný boj, zda jít radši sám, nechat lidi ať si třeba myslí, že jsi úplný magor a asociál, co chodí sám na oběd a čte? Cože? A proč nejdeš radši pít? Pařit? S knihou? Můžu?

Za náš všechny, kteří se snaží s každodenním sebezapřením zařadit do těchto "skupin" posílám velké objetí a sílu do dalších dní, mít koule a udělat si to po svém! Tak.

pondělí 12. března 2018

Čekají nás změny?!

Ano, změny opravdu nastanou, ale v tom lepším případě. Člověk se neustále mění, získává zkušenosti, nové nápady a já bych nerada zakrněla a zůstala na jednom místě, tak proč nevyzkoušet něco nového?

Před časem jste hlasovali na Instagramu, zda by se Vám videa líbila spíše na Instastories nebo na Youtube. Více jak polovina z Vás je pro Instastories, za což jsem ráda, protože mně samotnou v poslední době baví spíše Insta videa. Je to rychlý přenos informací, tvůrce videa to nestojí tolik času jako samotné natáčení a pak ještě střih a dozvíte se vše, co potřebujete. Navíc, videa na Instagramu mají daleko více zhlédnutí než ta na Youtube (alespoň u mě tomu tak je), stojí mě to méně času a vím, že vše důležité Vám takto předám (a nevykecávám se).

Tak dost řečí a jdeme k věci (spíš k několika věcem), konkrétně k tomu, jak bude v tuto chvíli vypadat moje knižní tvorba:

1. Primární budou kratší videa na Instagramu – nebudu mít možnost se vykecávat
2. Výběry na Instagramu - kdo mě nebude chtít poslouchat, může si přečíst v krátkosti recenzi, mrknout na oblíbené knihy nebo tip na měsíční nej
3. Články na blogu – koho zaujme kniha na Instagramu a bude se o ní chtít dozvědět víc (nezůstane jen u knih, plánuji i kavárenské a povalečské články)

Na nic jsem snad nezapomněla a jsem sama zvědavá, jestli Vás to takto zaujme a bude bavit. Vím, že už dnes tolik blogy nejedou, ale víte co? Mně to psaní tak chybělo… Asi teď potřebuji pauzu od natáčení a chci zase blbnout na blogu (nebo v kavárně), zalézt si do peřin a jen psát.

Konec hlášení.
Váš Plameňák

středa 12. července 2017

Jak jsem byla doma

Tak jsem byla zase doma. A fotila. A zjistila, že je těch fotek celkem dost, tak proč se s Vámi o ně nepodělit? Samotnou mě baví spíše fotky než-li dlouhé články. Tak tady je máte.

Klasicky naše zahrada v létě vypadá jako džungle plná květin (mamka se minula oborem a měla být květinová designérka, místo toho je analytik..), zvířat, barev a dobré nálady.

V létě je chalupa ve znamení sekání zahrady (což při dvou zahradách dá trošku zabrat), sběru divizny, rybízu, hrášku a mého neustálého focení. Protože na chalupě můžu vyfotit i to hovn* a bude vypadat krásně. Asi ta atmoška tady. Jako by se Svět zastavil.

Za humny máme hory, čerstvý vzduch a spousty lopuchů, šup s ním na hlavu. A pokud se Vám zdá, že fotím neustále nějaké traviny, plevel a motýlky, tak ano, příroda mě baví a každou kytku v okolí mám zdokumentovanou.

Nachytala jsem bronz, nějakou tu spáleninu hlavy a spoustu dobré nálady.

A zase zpátky do Prahy.






















































sobota 1. července 2017

Audiokniha - Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho putování

Co byste dělali, kdyby s Vámi Vaši nejbližší přátelé přestali ze dne na den komunikovat? Nechtěli s Vámi mít nic společného a vlastně Vám ani neřekli důvod? Co když Vás to poznamená na celý život? A vezme to kus Vašeho pravého já? A budete se cítit natolik bezbarví, až pro Vás nebude mít smysl života vůbec nic?

Hlavnímu hrdinovi Cukurovi se vše výše uvedené stane. Nedokáže se s tím smířit, chce radši umřít, než žít takhle v nevědomí a bolesti. Snaží se zapomenout, ale ona minulost ho vždy dožene a káravě mu připomene, co se jak má.

Díky jisté přítelkyni bude mít šanci se po několika letech vidět znovu se svými bývalými kamarády, zeptat se jich na onu "věc", díky níž se s ním přestali bavit. Cukuru přijde na zajímavé zjištění, že ony věci nejsou takové, jaké se na první pohled zdají a není to vždy tak, jak je vidíme my sami, svýma očima.

Kniha je hodně pohledem do duše člověka, jehož drásá vnitřní pocit beznaděje, nevědomí, trápení, nepochopení a nevyrovnaností se sebou samým. Hlavní hrdina, neustále se vidící jako bezbarvý, jako někdo, kdo nestojí ani za řeč, ani za zmínku, natož někdo s kým je možno navázat vztah. Ale co když je to všechno úplně jinak? Co když se vždy vidíme v určitém světle, ale druhá strana našeho já může být viděna v úplně jiných barvách?

Audioknihu namlouvá Martin Myšička, kterého musím moc pochválit, protože se kniha výborně poslouchá, prožívá a stala jsem se během několika dní závislá na jeho hlasu a potřebovala jsem slyšet, jak to všechno vlastně dopadne. Takže Martine, díky, získáváš plný počet plameňáků!

Celkově hodnotím audioknihu velmi pozitivně. Až do poslední chvíle jsem byla v napětí a nevěděla jsem, jak to celé dopadne a jak to pan Murakami vlastně vymyslel. A že to vymyslel bravurně. Navíc jsem se mnohokrát nachytala, že mě nutí přemýšlet nad mým vlastním životem, filozofovat a tiše obdivovat jeho dílo. A takové knihy já moc ráda! Myslím, že tohle prostě potřebujete. A já mám absťák a potřebuji k poslechu další Murakamiho knihu!

Pokud si budete chtít knihu poslechnout, tak máte možnost třeba zde: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

Děkuji Audiolibrix za poskytnutí nahrávky, jsem nadšená! Papírové knihy budou muset počkat.

P.S.: chystám pro Vás samostatný článek čistě jen o audioknihách.

středa 28. června 2017

Franz Kafka - Člověk své a naší doby

Jedna z těch knih, díky níž pochopíte nepochopitelné. Porozumíte Kafkovi, jeho osudu, životu, trápení. Z ilustrací si sednete na zadek, ztratíte hlavu a pak i dech. Smekám a tleskám zároveň.

Kniha Vás zavede nejdříve do doby, ve které se Kafka narodil a jíž byl ovlivněn. Postupně odhaluje jeho situaci v rodině, vztah k otci, lásku k psaní a nepochopení světa.

Dostává se Vám těch nejdůležitějších informací, doplněných krásnými ilustracemi, které tomu všemu dodávají to pravé Kafkovství a tajemnost.

Nechybí ukázky jeho děl a komiksově zpracované povídky - například Proměna a Ortel. 

Kniha odhaluje Kafkův vztah k ženám, jeho nejbližššího přítele, důvěrný vztah se sestrou, jeho odpor k byrokratické práci v kanceláři (tomu rozumím) a jeho neutuchající touhu psát. 

Jako milovnice Kafky jsem touto knihou nadšená a přijde mi, že to do sebe najednou všechno zapadá, dostalo se mi porozumění a ještě většího obdivu Franze Kafky. To, co napsal mate tolik lidí na světě a nikdo není schopen vysvětlit, co svými díly Kafka myslel a na co poukazoval. Dle mého vystihl nejen svou dobu, ale i tu naši a vlastně i kus sebe a svého trápení a nesvobody ve svém životě.
Myslím, že bychom vůbec měli číst jen takové knihy, které nás koušou a bodají. Pokud nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěsti do lebky, k čemu ji čteme? (Franz Kafka, 1904)
___________________________________________________________________________________________________________________________________
Název knihy: Franz Kafka - člověk své i naší doby
Nakladatelství: Práh
Autoři: Radek Malý, Renata Fučíková

pátek 23. června 2017

Švédsko - Stockholm

Proč jsem se tomu severu tolik bránila? Sakra, tolik fotek jsem neměla ani z Itálie a Budapeště dohromady. A víte co, jsem ráda, že jsem tam nakonec zavítala. Takže Adu, těch několik let přemlouvání vyšlo a Norsko máme za pár (pokud si už konečně koupíme ty letenky).

Klasicky jsme vyrazily přes airbnb (na poslední chvíli, ale jakože fakt na poslední chvíli, žádnej stres), letenky koupily na Kiwi (kde je teď mimochodem levné Oslo, tak ne, že nám ho vykoupíte), cestovaly z Katovic (ty byly jako studená sprcha po Švédsku, ostatně jako dalších 78877899765 věcí) a užívaly si Švédska 20 minut od centra u kluka jménem Irman (za boha jsme nebyly schopné mu říkat Imran a může za to Ada!). Jestli jsme měly někdy štěstí na nejlepšího hostitele ever, tak se jím stal Irman, nejen, že nám zajistil jídlo, pití, kafe, ale taky nás vezl ve tři ráno na zastávku, odkud jsme pak jely na letiště. Staral se o nás jako o vlastní a nám nezbývalo než neustále děkovat a bít se hlavou do zdi, že je na nás někdo jen tak hodný a nic za to nechce. O to byl krušnější návrat do reality.

Stockholm byl nádherný, počasí větrné (kam se hrabe vítr v Česku), Švédové horkokrevní a masové kuličky lahodné. Tráva byla zelenější a lidi veselejší (jako na většině dovolených). Ceny byly trojnásobné, ale když jste na dovolené, tak je lepší se nad tím moc nepozastavovat. Nemám co vytknout, všude čisto, Švédové vysmátí, lidi, myslící si, že jsem Švédka (s tím budu otravovat ještě tak 3948 let), losi a sobi sympoši, domy, do kterých jsem se na první pohled zamilovala (ono to jde i dle fotek poznat žejo) a všechno tak nějak fajn. Nejvíc odpočinková dovolená ever. A to i přesto, že jsme každý den nachodily 25 km.

Na závěr našeho pobytu menší "faux pas". To je tak, když bydlíte v satelitním městečku, kde jsou všechny baráky stejné. Už asi tušíte co? Ano, nacpaly jsme se do bytu někoho jiného. Samozřejmě u dveří už to bylo trošku zvláštní, vždyť jsme toho pána nikdy předtím neviděly?! A vždyť jsme neměli zrcadlo v chodbě a kulatý stůl v kuchyni... Já už samou únavou padala a vlastně mi to bylo fuk, pán byl vysmátý a zval nás na kafe (že mě ta jejich srdečnost už vůbec nepřekvapuje), myslím, že by nás tam nechal i přespat. Tak jsme šly o dům dál. Už do těch správných dveří.

A jestli se Vám to zdá, jako něco neuvěřitelného, tak nebojte, tyhle situace už máme pod palcem a není výlet, kde by se nám něco nestalo (myslím, že by mi to chybělo). My tyhle situace vysloveně přitahujeme. A to, že jsme někdy v jedenáct večer zjistily, že se nemáme jak dopravit na letiště, zrušili nám spoj autobusu z Katovic, další autobus se porouchal a ujel nám vlak, to už snad ani nemá cenu rozebírat. V takových situacích je lepší se tomu zasmát, protože někdo Vám prostě chce srát na hlavu za každou cenu a větru, dešti neporučíte.

Abych nezapomněla na hlavní heslo našeho pobytu. Je to sice dál, ale za to OFICIÁLNÍ cesta. To je tak, když se jdete projít k jezeru, které víte, že je kousek od Vašeho domu, ale jdete oficiální cestou (po silnici), která by měla trvat dle Googlu 30 minut a trvá 1,5 hodiny (že by to byla cesta pro auta?). No co co co, došly jsme, udělaly pár fotek, došly (doplazily se) domů a padly za vlast.

Běžte se už radši mrknout na ty fotky (a na Kiwi, protože do Stockholmu musíte).