Jsem Pesimista.

20:16:00

Míváte někdy víkend ve stylu "nechci nikam a nic"? Kde Vám k existenci stačí zásoba čokolády, kafe, dobrá kniha, postel a ticho? A když přijde neděle (krutá mrcha), tak máte pocit, jako by Vás někdo okradl o víkend a chcete, aby trval minimálně jednou tolik? Nemám ráda neděle, člověk ví (a smiřuje se s tím), že zase začíná nový týden, který nebude nijak odlišný od těch předchozích. Tlačenice v metru, kyselé výrazy lidí zírajících do mobilů, předstírání, že tento týden bude prostě jiný. Upřímně už mě serou (a fakt se všem seberealizujícím se jedincům, pracujícím na osobní rozvoji omlouvám) všechny ty řeči typu "mám ráda pondělky, začíná tím pro mě něco nového", "buďme pozitivní", "pracujme na svém (sebe)rozvoji", "hledejme svou cestu", "jděme si za svými cíli", co jsou to za kecy a kdo a proč nám to lije do hlavy? Prostě nemám ráda pondělky a neděle. Jsem kvůli tomu negativní a pesimistická? Třeba jo a co? Přestane se točit Země? Sluníčko zajde a už nevyjde? Umře koťátko? Je chyba, že nejedu na vlně seberozvoje? Že lidem nemažu při pondělku med kolem huby? Pesimismus se prostě nenosí Verčo! Nikdo se s tebou nebude kamarádit ty bručoune jeden.

Předem se omlouvám všem, kteří si mysleli, že bude tenhle článek plný srdíček, smajlíků a obláčků. Prostě nebude. Znáte ten pocit, kdy máte náladu pod psa a pustíte si písničku, díky které zjistíte, že ta osoba na druhém konci přesně ví, jaký to je, a je na Váši straně? Prostě Vám to vyzpívá z hlavy a vy si nepřipadáte jako loooser. To stejné Vám dokážou zajistit knížky, vezmou Vás pryč z reality dnešního "positive vibes" světa někam pryč, třeba na Sever, kde se stala ňáká hrůza a vy musíte přijít na to, kdo co, jak a proč. Největším uměním je, když Vás autor v závěru knihy přečůrá takovým stylem, že nestačíte koukat a jen před ním smekáte a obdivujete, jak to promyslel do největšího detailu, aby Vás zmátl. Takové knížky mám ráda. Ráda se bojím, mám ráda autory, kteří dokáží děj a samotnou událost dotáhnout do konce (na rozdíl ode mně) a vyhrát si s ní takovým způsobem, že Vám nezbývá na konci knihy jen zírat a říkat si "klobouk dolů, je to borec". Jsou to autoři, kteří s Vámi dokážou manipulovat, abyste si mysleli to a to a nakonec je obrat a s ním i konec knihy. Tenhle víkend jsem nutně potřebovala nějaký psychologický thriller, něco, od čeho se prostě nebudu moct odtrhnout a nebudu mít "zlé" myšlenky (rozumějte, teďka se nenosí smutné obličeje, všichni musíme být jenom veselí, everyday). 

Ani jsem sama nečekala, že to bude v takovém temném duchu, ale co, motivace je všude plno, tak se taky na ten svět můžeme podívat z druhé strany a nežít jen na obláčku s ovečkami. Navíc venku prší, to si žádá dobrý horor a článek v tomto duchu. Skutečně mám ten pocit jen já nebo je všude motivace a seberealizace plno? "Joo musíš na sobě makat, abys něco v životě dokázal", se všemi dobře vycházet a lézt někomu do prdele jenom proto, aby ses měl "líp"? Díky nechci. Tohle je přetvářka jako prase a jednou to musí vyplavat na povrch, nikdo to nevydrží věčně a někdy ten pohár seberealizace prostě přeteče a už nebude na čem pracovat, ten člověk se stane dokonalým, bez potíží, bez emocí, sluníčkový svět. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu velký optimista, jsem z těch lidí, kteří to vidí raději černě (nebo prostě tak, jak to je, bez růžových brýlí), aby pak byli mile překvapeni, jak se to vlastně všechno vyvrbilo. Řekla bych, že jsem pesimistický realista (jestli něco takového je) s 1% naivitou v těle, která fotí oblohu, měsíc, obláčky, srdíčka a tak. Nejsem jenom pesimista, bývám i milá, třeba když si dám kafe, bubble nebo něco dobrého k jídlu.

Abych se tady nerozepisovala na sto stran, tak to trochu zkrátím. Nemám ráda nucené veselí lidí, přetvářku za kterou se přitom skrývá úplně někdo jiný, blbé vtipy na úkor druhých, s tím jděte do háje, to stejné platí o zesměšňování druhých (opět komplex méněcennosti některých jedinců), lezení do prdele výše postaveným (na to jsem vysloveně alergická), víte co? Nedělejte ze sebe machry a raději si ten život žijte a podělejte podle sebe, ne podle nějakých pouček druhých, kteří ví stejně velký prd. Amen.

V budoucnosti bude existovat něco jako protipesimistická klinika pro nekonečné pesimisty, myslím, že bude probíhat v podobném duchu jako schůzka anonymních alkoholiků. "Ahoj, jmenuju se Veronika a trpím pesimismem, můžete mě prosím vyléčit? Jsem pro svět nežádoucí."

You Might Also Like

0 komentářů