pondělí 5. září 2016

Rybí

A mám po dovolené, týden utekl jako voda a já si to užila do posledního dne, který jsem strávila pětihodinovou cestou vlakem z Ostravy (ne, tohle není obvyklá délka spoje, ale prostě se zadařilo). Něco Vám povím, ty dny na chalupě, na horách a v lese, to byla prostě slast pro duši. Mou jedinou starostí byly houby v lese, švestky na stromě a jablka do moštu. Na chalupě to není žádná flákačka, ale pořádná makačka (a taky dřímka).

Celé dětství jsem strávila na chalupě v Rybím a vždycky jsem se tam těšila. Vždycky. Nedokážu ani slovy vyjádřit vztah, který k tomu místu mám. Jenom při pomyšlení se mě jímá (to je slovo co) nostalgie a horda vzpomínek. Ale nikdy by nebylo tohoto místa nebýt mých úžasných (pra)rodičů, slovíčko "pra" dávám do závorky, protože takový vztah, jaký mám já se svými (pra)rodiči to slovíčko "pra" prostě nepotřebuje. Jsou to moji největší parťáci a šviháci lázeňští, které bych za nic na světě nevyměnila a kdybych si mohla vybrat jediné místo, tak by to bylo Rybí s nimi. Jsem hrozně vděčná za to, že je mám a že jsou právě takoví, jací jsou. 

Poznávací znamení mého Dědy a mé Babi:
  • pracující důchodce, tvrdící, že letos už se na to fakt vykašle (nevykašle, věřte mi)
  • milovník kávy - čím víc, tím líp. Dědy při příjezdu na parkoviště "za těch 80 Kč za parkovné byste tady měli podávat i kávu", "máte tady nějakou větší kávu?"
  • Řekl někdo zákusek? Ke kávě přece musí být něco sladkého!
  • Kmín. Dala jsi tam kmín? Je tam dost kmínu? 
  • Nepodáme si sportku? Napiš mi čísla Verun, Věruš (babička), řekni mi tři čísla. Verun, zjisti mi, jaké byly dneska čísla. Vždyť sis nepodal ticket. To nevadí, já jen, abych věděl, jaké byly čísla. 2, 5, 9, 12,.... Po několika vteřinách "jaké, že byly ty čísla?" 2, 5, 9, 12... Aha a jaké bylo číslo po té 5? Tohle trvalo asi dalších pět minut, načež se Babi rozčílila a čísla mu nadiktovala zpaměti. A bylo ticho.
  • Věruš, budeme vařit (=vařit bude babička) brambory nebo rýži? Babi: "rýži" Dědy: "A nebudou lepší brambory?"
  • Musím do terénu (=projít obchody, v dějinách lidstva byste nenašli jediného muže, který tak rád obchází obchody - Kaufland, Albert, Billa...)
  • Všude samé obchody "Sale" (dědy a jeho perfektní AJ v podobě výslovnosti "noutbuk")
  • Verun, chceš donést colu? Ne, dám si vodu. Dědy: "Vodu, copak jsem kráva, copak jsem se jí už dostatečně nenapil v dětství?" 
  • Verun, znáš krysu šukaru? Ne, já znám Doňu Plentu.
  • Prdel si to přebere.
  • Dědy, zapneš prosím rádio (v autě)? "Vždyť si vykládáme" Verča "teďka si nevykládáme" Dědy zapne rádio a po pěti minutách ho opět vypne. Je to marný.
  • Tento rok už toho tolik nepeču (Babi v hlavní roli každoročně). A ejhle. 
  • Věruš půjdem tam a pak tam. Babi: "neorganizuj mi život". A tak jsme šli na Radhošť.
Těch historek by vystačilo na jednu knihu. Možná dvě. Můžu Vám zaručit, že se s nimi člověk NIKDY nenudí. Nevím, čím to je, že si s nimi tak rozumím, tolik se nasměju a tolik si ty dny s nimi užívám a vždycky se tak těším, co nového se stane. Oni jsou pro mě jedinou nadějí, že někomu skutečně manželství vydrží, v dobrém i ve zlém. A že nejsou ty dny jen růžové a veselé. Nikdy jsem nelitovala a nebudu litovat minuty strávené s nimi.

 Děkuju Šviháci moji lázeňští za všechny ty dny strávené v Rybím.

P.S.: Ochutnávka fotek nesmí chybět.
Rybí

Rybí

Rybí


Hledej Mojušu.

Jonášův "psycho" pohled





Moji Šviháci



Hérečka.


Žádné komentáře:

Okomentovat