A proto skáču

8:06:00

"Nádherná kniha, u které si uvědomíte hodnoty všedního života"

Tahle kniha je skutečně skvost a to nejen po vnější stránce, ale i po obsahové. Upřímně jsem nečekala, že mě tak vezme za srdce a že si tolik věcí uvědomím. Každý odstavec jsem četla i několikrát po sobě a nevěřícně při tom kroutila hlavou. Jak tohle mohl napsat 13-ti letý chlapec?

Už po samotné předmluvě v podobě Davida Mitchella (který má autistické dítě) je Vám smutno a nutí Vás to přemýšlet, proč jsou některé věci tak, jak jsou. A na co si vlastně stěžujeme? Po přečtení několika odpovědí chlapce, máte chuť ho v duchu obejmout, aby se necítil tak opuštěně a odstrčeně od lidí. Přitom má ten malý chlapec tak nádherně "barvitý" pohled na svět, plný lásky, pochopení, nadějí a snahy prosadit se ve světě stejně jako my ostatní.

O čem je tato kniha?


Tato kniha je napsána formou otázek (vypravěče) a odpovědí 13-ti letého chlapce trpící autismem. Chlapec trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit a dorozumívá se pomocí abecední tabulky, díky které odpověděl na 58 otázek. 

Je opravdu neskutečné, jak barvitě vše líčí ve svých 13-ti letech. S každou stránkou nevěřícně kroutíte hlavou a říkáte si, jak těžké to vlastně v životě oproti nám má a jak mu to moc neulehčujeme.

Dokážete si vůbec představit, jak by vypadal Váš každodenní život, kdybyste nedokázali mluvit? Nejenže byste si najednou nedokázali povídat s přáteli, ale ani byste neuměli vysvětlit, že jste hladoví nebo unavení, nebo že Vás něco bolí.

Zkuste si představit, že Vás spolu se schopností komunikovat zničehonic opustí i mechanismus korigující Vaše myšlenky. Normálně si jeho přítomnost neuvědomujete, ale teď, když je pryč, Vám zpětně dojde, že celou dobu řídil Vaše myšlenkové procesy. A najednou si připadáte, jako by se protrhla přehrada.

U některých odpovědí chlapce se Vám bude chtít skutečně plakat (alespoň mně se fakt chtělo) a je Vám líto, že je to tak, jak to je. Na druhou stranu víte, že ho "ten nahoře" obdařil neskutečnou schopností vše barvitě vylíčit a popsat.

Tato kniha přináší důkaz, že mysl uvězněná ve zdánlivě bezmocném autistickém těle je stejně zvídavá, rafinovaná a složitá jako ta Vaše, moje či kohokoliv jiného.


Několik úryvků
  • Tři znaky, kterými japonština označuje autismus, znamenají sám/sebe - zavřít - nemoc
  • "Myslím, že opravdová laskavost a soucit spočívají v tom, že se snažíme nezranit důstojnost druhých"
  • "Ale v duchu si hrozně přejeme, abyste nám rozuměli. Vždyť my v zásadě cítíme úplně to samé co vy"
  • "Každý člověk má své trápení a musí s ním žít, takže ani ty nesmíš polevit"
  • "Nesuďte nás prosím podle vnějšku. Nevím, proč nemůžeme mluvit. Není to tím, že nechceme, prostě to nejde, což nás vážně trápí. Sami s tím ovšem nic nezmůžeme"
  • "Lidé, kteří neustále upírají zraky na vzdálenou horu, si nevšimnou krásy pampelišky, která jim kvete u nohou. A lidé, kteří se dívají na pampelišku, zase nevidí krásu zeleně bující na hoře"
  • "I my chceme růst"
  • "Možná se to na první pohled nezdá, ale my lidé s autismem cítíme, že nám naše tělo nepatří"
  • "Ze všeho nejvíc nás mrzí, když jsou kvůli nám smutní jiní. Pocit, že jsou kvůli nám nešťastní lidé z našeho okolí, je k nevydržení"
Chtějí být lidé s autismem normální?
Kdyby teď někdo objevil lék na autismus, dost možná bych si vybral zůstat tak, jak jsem. A proč? Protože jsem pochopil, že se všichni musíme snažit a radovat se ze života, ať už jsme postižení, nebo ne.

V každé jeho odpovědi mám podtrženo několik vět, čtu je neustále dokola a nechce se mi věřit, že něco tak úchvatného napsal malý kluk. Víc takových knih do pohledu duše těchto lidí. Nedokážu ani slovy popsat, jak mě tahle kniha zasáhla, otevřela mi oči a donutila mě vážit si každodenních maličkostí.

Rozhodně jsem nečetla naposled!

You Might Also Like

0 komentářů